Čtvrtek, 9. července 2009 - Druhý den na cestách

13. července 2009 v 11:09 | Mich-All ç RichaRd. |  Deník
První noc ve stanu nebyla moc klidná. Na novém místě má člověk nutkání přemýšlet o všech zvucích v okolí, obzvlášť v noci. Navíc je Richard nachlazený, takže o to horší to bylo pro něj. Ale přece jen jsme se vyspali celkem dobře.


Sbalili jsme stan, udělali snídani a vyrazili na cesty. Celkem rychle jsme stopli první auto, dostali se do La Nava de Ricomalillo a zůstali tam trčet snad hodinu až dvě. Zkoušeli jsme plivat do dálky - vyhrál Richard.

Konečně někdo zastavil, nabral nás a vysadil zhruba v půli cesty do Guadísa u nějaké benzinky a tam jsme zůstali trčet. Několik dlouhých hodin přes poledne téměř uprostřed pustiny bez možnosti se schovat někam do stínu. V průměru projelo asi jedno auto každých dvacet minut. Hodně jsme se nudili a byli lehce zoufalí. Nudu i zoufalství jsme zaháněli trefováním se do značek, hraním petanqu s kameny, Richard mě učil žonglovat a prostě jsme dělali vše možné, na zkrácení dlouhé chvíle. Nejvíc nás dorazilo a i pobavilo, když vedle nás zastavilo po několika hodinách auto s párem nějakých postarších lidí, aby nám oznámili, že nás nevezmou z nějakého důvodu, který jsme jim nerozuměli, protože Španělsky neumíme. Původně jsme dokonce mysleli, že nás chtějí vzít, ale v okamžiku, kdy se začali zase rozjíždět, nám došlo, že asi teda ne.

Z našeho zoufalství nás zachránil pán v dodávce, který nám cestou dokoce zastavil, když jsem si chtěl vyfotit přehradu Embalse de Orellana a zavezl nás až do Herrery. Pak jsme se svezli s místním tělocvikářem za odbočku na Badajoz. Myslíme si, že to musel být minimálně učitel, protože se tvářil strašně přísně. Dokonce se kvůli nám musel 2x točit a vracet a když jsme se mu záhy omlouvali, tak pokynul, že ne, že je to jeho chyba. Prostě se asi potřeboval sám potrápit. U již zmiňované odbočky jsme si taky nějakou hodinku postáli. Slunce bylo neúprosné a nemít sebou zásobu téměř deseti litrů vody, tak bychom nedopadli dobře. Poslední stop nás totiž zavezl na velkou silnici, kde však nebyl téměř žádný provoz a hlavně jsme byli vysazeni asi jedenáct kilometrů od nejbližší civilizace. Naději jsme ovšem rozhodně neztráceli a naše velké odhodlání bylo silnější než žár z rozpáleného asfaltu.
V tento úmorný okamžik Richard nelenil, vytáhl foukací harmoniku a začal se na ni učit hrát. Přičemž mával na projíždějící kamiony s gestem, který je nabádal, aby zatroubili. Nezatroubil ani jeden.

Nakonec nám zastavil nějaký chlápek v autě zhruba stejného stáří jako on sám, hodil nám věci do kufru a zavezl nás až do Méridy, což je asi 140 Km. Za celou cestu stihl vykouřit asi balíček cigaret, v půli cesty dokonce zastavil u nějakého motorestu a koupil nám pití, on si dal malé pivo a když nám u baru chtěl pořád něco vehementně sdělit a ukázat nám na mapě, tak nakonec řekl, že beztak špatně vidí, takže pořád jen povídal, my mu nerozuměli a jen tajně doufali, že vidí aspoň na cestu, když v rychlosti asi 140Km/h jízda jeho autem připoménala spíš plavbu na lodi, než jízdu po silnici. I přesto jsem na chvilku za jízdy usnul. Richard byl prý vystrašený trochu víc, takže oka nezamhouřil.

V Méridě jsme s radostí vystoupili z auta, pěkně poděkovali a vrátili se pěšky kousek za město, kde jsme předtím cestou zahlédli camp.
Na recepci jsme zaplatili za stan a dva lidi na jednu noc. Dali jsme si za odměnu po náročném dnu dlouhou - chladivou sprchu, oprali, zašli na večeři - pizza a pivo a šli spát.


*RichaRdova poznámka: Ten poslední stop byl opravdu zážitek a jak tady Michal popisuje, že jsme vystoupili a šli do kempu, tak to není zas až tak pravda. Museli jsme totiž amígovi vyloženě zdrhnout, protože si nás chtěl pořád něam za poplatek vozit. Což jsme rezolutně odmítli!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 au-pair-kata au-pair-kata | E-mail | 18. srpna 2012 v 0:55 | Reagovat

ty prvni dve fotky jsou supr :D :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama