Na místní poměry jsme vyjeli časně ráno s Laiou na pláž Marbella. Tam na nás čekala její kamarádka Laura a plná pláž nudistů. Bylo jich víc než oblečených, ale my jsme hrdě vytrvali a opalovali se jen "na Portugala" - vyhrnuli jsme si plavkokraťase vysoko nad kolena, jak jsme to viděli snad u všech místních frajerů v Lisabonu. Prozkoumali jsme okolní mola, Laia s Laurou odešly a my si prošli část města podél pláže.
Doma jsme si udělali večeři, já Michal jsem si šel zdřímnout a v jednu, po návratu Laie z práce jsme vyrazili ven. Chtěli jsme koupit víno, nebo pár piv, ale k překvapení nás všech nám bylo sděleno, že po jedenácté hodině se alkohol neprodává. Tak jsme vyšli dál, že to zkusíme v nějaké hospodě. Zastavení v jednom z barů nebylo náhodné. Už sto metrů před ním k nám začala doléhat hlasitá hudba, která k našemu překvapení nebyla reprodukovaná, ale přímo živý zpěv barmana v maličkém podniku, kam by se vešlo sotva deset lidí. Laia vešla dovnitř, my sledovali dění z venku a jedinný host, sedící u baru, se střídavě zubil na nás a na barmana. Samozřejmě jsme museli počkat, až mistr dozpívá svůj kousek a teprve pak se s ním dalo mluvit. Koupili jsme si pár plechovek San Miguela, už se chystali k odchodu, ale barman nás zastavil, vytáhl skleničky a nalil nám nějaký místní driák. Prý za to, že vypadáme jako fajn parta a jsme milý a příjemní a tak vůbec. Laia dostala Baileys, nebo něco takového a nás varovala, že máme nalito něco opravdu silného. Barman, Laia i jedinný host nás sledovali, co to s náma udělá. My uchopili sklenice, vyprázdnili jejich obsah do hrdel, olíznuli se a vydali se na odchod. Host se přestal zubit, barman začal zase vykřikovat nějaké španělské slova a věty, Laia mu řekla, že jsme Češi a odešli jsme. Ještě chvilku nás doprovázel barmanův zpěv, pak jsme si našli v parku lavičku a za zvuku nedaleké španělské kytary se ponořili do dlouhých anglicko česko španělských debat.