Po včerejších výkonech jsme si zasloužili oddech a sami jsme si naordinovali den nestopování, necestování.
Dopřávali jsme si v průběhu dne různá jídla (normálně jíme jen snídani a večeři), popíjeli jsme čerstvou vodu z kohoutku (takzvaný kohoutí střik) a nenosili s sebou nic, kromě klíčů od stanu (ano, máme stan na klíče).
Dopoledne jsme vesele vyběhli na nejbližší pláž, kde se povalovalo pár lidí a opodál plavčík znuděně hlídkoval na jeho rozhledně. Pokoušeli jsme se dostat dál do moře, aby jsme si zaplavali, ale kvůli kamenům, skrývajícím se pár centimetrů pod hladinou a vlnám to bylo nemožné, tak jsme se chvilku čvachtali u břehu. Dováděli jsme jako malé děti, zahrabávali se do písku, stavěli hrady a bořili je, vymýšleli jsme si příběhy o zlém hradupánu a jeho líném správci hradeb... A tak jsme strávili několik hodin, pobavili znuděného plavčíka a lehce se přiopálili. Vše bylo super, až na ty kameny v moři. A pak se to stalo.
Všimli jsme si, že jsme tam kromě plavčíka jen my, vyšli jsme kousek nad pláž a zjistili strašnou věc. Vedlejší pláž je obsypána lidmi. Všude spousta slunečníků, smějící se děti skotačí ve vodě a postarší paní decentně plavou při břehu sem a tam. Podívali jsme se na pláž, pak na sebe a rozběhli se tam. Zaparkovali jsme žabky do písku a už utíkali po nekonečně dlouhém a plítkém břehu daleko do moře. Písčité dno bylo hladké jako samet a ještě po sto metrech chůze sahala voda sotva po pás. Dokonale jsme se tam vyřádili. Řádění jsme prokládali podřimováním na břehu.
Odpoledne jsme ještě vyzkoušeli bazén v našem kempu a skákáním do vody se krásně unavili, takže následovalo už jen válení se ve stanu, prokládané psaním článků a úvahami nad mapou.
Večer si vedle postavili stan dvě Rakušanky. Cestují taky na stopa, ale opačným směrem. Povídali jsme si do noci, posdělovali si zážitky a pak jsme krásně a lehce usnuli.
good photos..