Úterý, 28. července 2009 - Odjezd z Barcelony do Francie

29. července 2009 v 16:29 | Mich-All § RichaRd. |  Deník
Po snídani nás Laia zavezla pár kilometrů za Barcelonu do el Masnou a pěšky jsme šli další tři kilometry, až do Premiá de Mar, protože cestou nebylo jediné kloudné místo na stopování.



Ale je potřeba ze začátku nezoufat a počkat si na prvního stopa, který zvedne tu rozmrzelou ranní náladu. Na někoho, kdo přijede, vyzvedne si vás a odveze si vás o kus dál na krásné místečko, odkud se ani nechce při dalším stopu odjíždět. A taky že jo - přijel Toni (ale to jsme ještě nevěděli, že Toni je Toni). Napřed si nás povozil po okolí, stavil se doma a pak jsme vyjeli dál. Do hor.


Příroda od Barcelony nahoru není pustá a vyprahlá, jako na jihu, ale už připomíná tu Evropskou a Českou.

Druhý stop přišel taky celkem rychle. Kluk v našich letech (21 - 27) s malým dítětem vzadu na sedačce nás zavezl do předměstí Girony. Ještě že jsme nedali na rady kolemdoucího pána s dvoumetrovou sukovicí v ruce a s rodinkou v patách. Chtěl nám poradit, kudy na autobus do centra, ale naštěstí jsme uposlechli náš instinkt a našli si sami jinou zastávku - tu správnou.

Čím dál častěji se nám stává, že na nás nenadále začínají mluvit kolemjdoucí lidi. Stejně jako nějaký stařík, cestou na tu naši zastávku, nám potřeboval sdělit, že je to tady jako v Africe - samý černoch a strašné horko. Mel sice pravdu, ale hodnota této a podobných informací je pro nás nulová.

Odjeli jsme tedy pouličkou za 1,20 Euro do centra a kupodivu jsme ani nejeli po dálnici, jak se nám doposud ve Španělských pouličkách stávalo. Zato železný španělský zvyk s klimatizací na plný výkon byl zachován. Venkovní teploměry hlásily hodnotu téměř 40°C a vnitřní teplota v autobuse byla 16°C. Ano, rozdíl pouhých 24°C. Nebýt ta slavná vlna Španšlské chřipky před desítkami let, tak by mi byl její původ jasný.

V Gironě jsme se napřed stavili na autobusovém nádraží, ale autobus do Figueres jel až za dlouho a byl drahý. Hned vedle je vlakové nádraží. Sotva jsme se tam s našimi krosnami na zádech přimotali, hned si nás odchytla nějaká náhodné kolemjdoucí mladá paní, zeptala se nás, kam jedeme, postavila si nás k okýnku, jaké jsme potřebovali a odešla. Pán za okýnkem si po otázce "umíte Anglicky" zachrochtal, až zahýkal, což dle našich předchozích zkušeností znamená, že umí asi tak středně, vytiskl lístky a po zaplacení nám s úsměvem oznámil, že vlak nám odjíždí za minutu z prvního nástupiště. Kde je první nástupiště? Jak je daleko? Máme začít utíkat, nebo je to "OK"?

Vše dopadlo dobře. Vlak jsme stihli. Byl levný a ubýhající krajina cestou byla línbezná.

Figueres, konečná našeho vlaku, bylo plné turistů a muzeí Salvatora Dalího, ale my jsme pospíchali na jeho konec, aby jsma našli zase to naše nejlepší místo na krajnici.

Vytvořili jsme cedulku s písmenem "F" jako France a už u nás stál starý roztřepaný Wolksvagen Golf s třesoucím se řidičem a celou cestu nám hrálo skákající CDčko. Vyklopil nás na kruháči asi šest kilomtrů od francouzských hranic. Báječné místo pro stopování.

Už snad od prvního dne našeho stopování jsme si tajně přáli svezení se v karavanu a to se nám dnes vyplnilo. Sice jen kousek - k francouzským hranicím, ale svezli jsme se a nebylo to jen tak běžní stopnutí. Zahlédli jsme ten karavan v protisměru a v něm lidi, koukající na nás. Richard jen tak ze srandy prohlásil - "Dívej, vracejí se pro nás". A ono opravdu. Otočili se na kruháči, zastavili a už jsme se vezli.


Španělsko - Francouzské hranice jsme přešli pěšky. Našli jsme turistické informace ve francouzském le Perthus, vyfasovali jsme mapu a pokoušeli se chvilku stopovat, ale vzhledem k okolnostem jsme to vzdali.

Autobusem za jedno Euro jsme odjeli do le Boulou a tam, na místních informacích, nám bylo řečeno vyčerpávajícím způsobem všechno, co jsme chtěli vědět. Dali nám mapy, rozpisy autobudů, seznamy kempů a snad by nám i uvařily kafe, ale my chvilku neposedíme, tak jsme odešli. Prostě pár hodin ve Francii a musíme ji pochválit. Snad si to Francouzi nepokazí.

Čekání na autobus do Perpignan jsme se rozhodli strávit na venkovním posezení u právě zavřené restaurace. Hloubání nad mapou nám přerušil místní postarší pán, jež odtušil, že neumíme Francouzsky. Přišel a bez jedinné hlásky začal brouzdat prstem po mapě. Naznačili jsme mu, kam jedeme a on nám pohyby ruky naznačil, jaká je podle něj nejlepší varianta cesty. Sice se zdržel dýl, než by bylo vhodné, takže nám začal být otravný, ale pžesto na něj budeme dlouho vzpomínat. To se jen tak nestává. Prostě se snama domluvil bez jedinné hlásky, zvuku.

Na lístek, koupený za Euro už před tím, jsme se svezli do Perpignan. Pak dalším autobusem k pobřeží a konečně začaly nějaké komplikace, aby jsme ten den neměli tak jednoduchý.

První kemp měl plno, tak jsme vyrazili celkem dlouhou štreku k dašlímu, aby jsme zjistili, že má taky plno, stejně tak jako třetí a čtvrtý - kde nám poradili, ať se svezeme výletním vláčkem za dvě Eura (nejdražší doprava během dneška) ke kempu na druhé straně místního místa.


Konečně volné místo pro stan 2x2 metry! Nadšení trvalo asi minutu, než nám řekli cenu, kterou se stydíme zveřejnit i my. Odvezli si nás golfovým vozíkem do určeného prostoru, tam jsme se zabydleli a oslavili moje - Michalovi dnešní narozeniny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helča Helča | E-mail | 1. srpna 2009 v 11:49 | Reagovat

byla sem tu, šecko četla, nicméně se těším až dojedete a povykládáte šecko vosobně.h

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama