Nedělě, 2. srpna 2009 - Turín, Miláno

4. srpna 2009 v 0:33 | Michal & RichaRd. |  Deník
Ráno bylo příjemně příjemné. Dobře se spalo, snídaně z konzervy byla lahodná, jen jsme měli celou noc pocit, že prší, ale naštěstí to bylo jen šumění listí ve větru.

Rozloučili jsme se s právě se probouzejícím Kamilem a bez tušení kam, ale s klidem, jsme odešli. Prodrali jsme se davy ukřičených Italů na místních nedělních trzích až k informacím, ale bylo zavřeno.

Na vlakáči jsme si tedy koupili každý za 3,30 Euro lístek do Imperie s tím, že pokud nebude chodit průvodčí, jako ve Francii, tak pokjedeme dál, až někam ke Genově. Skvělý plán. Už jsme se viděli večer v Milánu, ale nastala velká chyba. Nejen že chodil průvodčí, ale dokonce jsme dostali pokutu za to, že jsme si před nasednutím do vlaku neoznačili lístky v označovači lístků na nádraží. Včera bez lístků a bez problémů, dnes s platným lístkem a s pokutou.

Jedinné štěstí, že jsme neplatili plnou pokutu 50 Euro, ale ukecali jsme průvodčího, tak nám dal pokutu jen symbolickou - 5 Euro za každého. Ale i tak jsme byli naštvaní. Navíc bylo jasné, že v Impérii musíme vysednout a vize Milána se rozplynula jako pára nad lokomotivou.

Dojít za Impérium bylo snadné - už jsme zvyklí chodit. Najít vhodné místo už tak snadné nebylo. Opustili jsme sice stopařsky nevlídné přímoří, ale ocitli jsme se ve stejně mizerném horském prostředí nekonečných serpentýn a úzkých silnic téměř bez krajnice. Kdo řekl, že život je boj, tak věděl, o čem mluví. My však bojujeme rádi.

Vždy se ale najde někdo, kdo zastaví a tak jsme se rázem ocitli o pět kilometrů dál v horách, na báječném místě s obrovskou plochou pro zastavení a auta projížděla téměř neustále. Momentálně fajn situace.

Další svezení bylo asi dvacet kilometrů do Pieve di Teco. Malá vesnička v krásném horském prostředí prvních výběžků Alp. O to horší bylo najít aspoň kousek krajnice. Zdolali jsme pár kilometrů pěšky, ale zbytečně. Smířeni s dnešním pravděpodobným hledáním místa pro stan někde v kopcích jsme stopovali snad na nejhorším místě našeho dosavadního putování.
Po půl hodině nám zastavil nějaký mladý Němec. Místo zadních sedadel měl silniční kolo a na předním batoh, takže nás ani nemohl vzít a beztak jel úplně jinam, než jsme potřebovali. Než jsme mu pěkně poděkovali, tak nám řekl, že tady nic nestopneme a že máme jít dolů do vesnice, ptát se lidí, jestli nás nesvezou. Odjel a s ním i veškerá naše dobrá nálada, které jsme dosud měli plno. Ovšem zachovali jsme chladnou hlavu.
Vyšli jsme o kus výš, našli konečně aspoň kousek cesty, sice pořád ve stoupání, ale bez zatáček a s malým náznakem krajnice. Tam jsme složili naše batohy na zem a vstyčili palec k černým bouřkovým mrakům. Déšť naštěstí nepřicházel.

Zato přišla, teda spíš přijela nějaká slečna, zastavila a řekla magické slovo - Torino. V takové svezení jsme oba jen tajně doufali a ani před sebou něco takového nevyslovovali. Torino, nebo-li česky Turín, je od Milána co by kamenem dohodil a zbytek dojel za dvě hodinky vlakem. Cestou do Turína jsme prý v horách překonali převýšení tisíc metrů. Ráno u moře, se středomořským podnebím a odpoledne tisíc metrů nad ním v drsné, ale krásné přírodě s výhledem na zasněžené špičky Alp. Příjemná změna po měsíci extrémného sucha a horka.

Slečna, která mimochodem uměla celkem dobře Anglicky, takže se dalo příjemně komunikovat a navíc prý kdysi chodila s klukem z Prahy, nás zavezla až k samotnému vlakovému nádraží a tam jsme se dohodli, že dojedeme do Milána vlakem. Sice jsme za vlak oba zaplatili skoro deset Euro, ale byla to rozhodně nejlepší možná volba. Michal má totiž v Miláně kamarádku Martu, u které můžeme přespat, takže ušetříme za kemp.

Marta sice bydlí někde na severním předměstí Milána v Paderno Dugnano, ale hned po našem příjezdu si nás pohotově vyzvedla autem, aby jsme nemuseli jezdit veřejnou dopravou. Přivítali jsme se a už si nás odvážela domů.

Před domem nás pozdravil Martin dědeček a byl z nás u vytržení. U vytržení v dobrém slova smyslu. Doma nás přivítala Martina maminka, chtěla na nás mluvit, my však Italsky bohužel neumíme z čehož byla trochu smutná, ale měla radost, že jsme přijeli. Ubytovaly si nás, vyfasovali jsme sadu několika ručníků a po sprše jsme dostali večeři. Pohostily nás typicky Italsky - výborné těstoviny s mletým masem, trochou omáčky a parmazánem. Pak přišel další chod v podobě obrovského fláku ještě lepšího pečeného masa s rajčaty a chlebem. K tomu jsme popíjeli červené víno. To byl zřejmě nejluxusnější kulinářský zážitek za celou dobu našeho cestování. Strašně jsme se přejedli. Jen jsme funěli.

Večer nás ještě Marta pozvala na pivo do nedaleké hospody. Konečně jsme si nemuseli říkat a rovnou mám dali půllit. A to znamená jedinné - blížíme se k domovu.

Ještě je potřeba dodat něco o Martě. Marta je jednen z nejoptimističtějších lidí, jaké známe. Snad ani není možné ji zahlédnout bez úsměvu na tváři. Pracuje jako zdravotní sestra, auto řídí jako pravá Italka a umí říct Česky "lopatka" a "stříkačka".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 13. srpna 2009 v 11:02 | Reagovat

Dobré, pa eva :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama