Monaco

16. září 2009 v 13:27 | Mich-All § RichaRd. |  Deník
Naše návštěva Monaca byla spíše zběžná a mimo jiné i lehce vynucená naším vlastním slibem "reportáže" z něj. Cesta, kterou jsme kvůli tomu museli vykonat nám sice trochu zkomplikovala putování po světě, ale o to více máme zážitků.


Monacké knížectví je druhý nejmenší stát na světě (hned po Vatikánu). Leží na středomořském pobřeží francouzské riviery a s něco málo přes třiceti tisíci obyvatel je to země s největší hustotou osídlení na světě. Monaco je městský stát a celá jeho plocha je zastavěna.
Tohle a ještě něco málo víc si může každý snadno nají a přečíst ve Wikipedii.

A jak viděli Monaco Ríša a Míša?

Naše jízda na černo luxusním francouzským vlakem nám bez problémů prošla a tak jsme se z temnot skalních vlakových tunelů radši rychle odebrali nasát atmosféru toho slavného Monaca. Nebýt kasín a formulí, tak je Monaco jen takovou větší vesnicí v kopci. Teda spíš ve skále. Samotné vlakové nádraží, na které jsme přijeli, je ve skále zapuštěno a nad ním je ještě několik pater podzemního parkoviště.

Mysleli jsme, že jsme vyšli hlavním východem, ale malé náměstíčko, sevřené skalou, pokračovalo malou uličkou, ústící mezi domy. I tak jsme za pár minut neomylně došli až k pobřeží. Nejde zabloudit - prostě z kopce dolů.


Původně jsme chtěli nejprve zajít do obchodňáku, nakoupit jídlo a vodu, aby jsme neumřeli, ale mapa z turistických informací na vlakáči nás krásně dovedla až ke knížecímu paláci. Na mapě to vypadalo kousek, ale jen k paláci, který byl zhruba v půlce, jsme museli zdolat asi šest tisíc prudkých schodů. Podotýkám, že jsme se celou dobu vláčeli s batohy na zádech a s kanystříkem a stanem v rukách, neboť na nádraží, ani nikde jinde v Monacu nesmyslně neexistuje úschovna zavazadel. Tohle je ověřená a pro někoho možná i užitečná informace.
Po té, co jsme od paláce zhlédli obchodňák v dálce, v hloubce a hlavně z druhé strany skály, jsme lehce přehodnotili nakupovací plán. Už jsme byli zvyklí neumírat nedostatkem základních tělesných potřeb, tak jsme využili situace, rovnou se vrhli na prohlídku města, která vlastně už byla z části za náma a nákupy nechali náhodě.

Před palácem se procházely stráže, válely se tam hromady dělových koulí a policajti, na první pohled jen tak zevlující, čekali, až projede knížecí Lexus, aby mu mohli zasalutovat.


Prošli jsme uličku s pár restauracemi a obchody a ocitli jsme se u dalšího schodiště. Dolů se však šlo mnohem líp, viděli jsme staré kamenné open-air divadlo a sešli jsme až k obrovskému molu, umístěnému proti nábřeží s dlouhým výřadem luxusních jachet, u kterého kotvilo pár různě velkých, teda různě obrovských lodí. Odtud se nám naskytl další báječný pohled na město.


Cestičkou pod skalou s palácem jsme došli k nábřeží, u kterého jsme se ocitli cestou z nádraží. Přešli jsme na druhu stranu zálivu, tunelem v domě se dostali až k nějakým japonským zahradám, trošku se tam zrelaxovali a nad zahradami jsme našli náš vysněný obchodňák s potravinami kdesi v suterénu.


Nakoupili jsme, naplnili žaludky jídlem a kanystřík vodou, slavnostně jsme v nově navštíveném státě provedli náš tajný oslavovací cestovatelský rituál a vyšli jsme směrem k nádraží.

Cestou na vlak jsme viděli ještě spoustu zajímavého. Luxusní paláce, zahrady a parky, velkou část monacké dráhy F1 a další všelijaké všemožnosti. Tohle všechno však mnohem lépe ilustrují fotografie, protože nevíme, co jsme to vlastně viděli.


Až na pár turistů jsme celou dobu téměř nikoho nepotkávali, jak by se čekalo. Teda Richardovi se podařilo cestou do obchodu pro vodu (pro kterou jsme hlavně šli a zapoměli na poprvé koupit) potkat pana Valentu, jak si kupuje nějaké bagety, nebo co. Ale po všem, co jsme už prožili, nás nic nepřekvapí. Jen jsem Richarda hned obvinil, proč na něj něco nezačal pokřikovat. Každý rozumný člověk by to udělal bez váhání. Jo a kdo to je, ten pan Valenta? Přece majitel společnosti Synot, kterou zná každý z Uherského Hradiště, které je naším druhým až třetím domovem.


K nádraží jsme došli z horní strany, takže jsme výtahem sjeli přes parkoviště až dolů. Zjistili jsme, že ten vchod/východ, kterým jsme dopoledne odcházeli, byl opravdu hlavní. Na záchodě jsme si každý odmotali patřičně velkou ruličku toaletního papíru do zásoby a za hodinku už jsme odjížděli dlouhým tunelem v luxusním francouzském vlakem za dalším dobrodružstvím. Opět na černo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | 16. září 2009 v 13:31 | Reagovat

Konečně jsem dopsal slíbený článek o Monacu. Omlouvám se za zpoždění...

2 zyzy zyzy | 16. září 2009 v 13:58 | Reagovat

zajimave  :-)

3 RichaRd. RichaRd. | Web | 16. září 2009 v 14:56 | Reagovat

Ohromné! :-P

4 juste juste | Web | 19. listopadu 2009 v 9:48 | Reagovat

juju zajímave :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama