Cestovatelský deník Ríši a Míši - Články

Monaco

Wed, 16 Sep 2009 13:27:03 +0200

Naše návštěva Monaca byla spíše zběžná a mimo jiné i lehce vynucená naším vlastním slibem "reportáže" z něj. Cesta, kterou jsme kvůli tomu museli vykonat nám sice trochu zkomplikovala putování po světě, ale o to více máme zážitků.

Monacké knížectví je druhý nejmenší stát na světě (hned po Vatikánu). Leží na středomořském pobřeží francouzské riviery a s něco málo přes třiceti tisíci obyvatel je to země s největší hustotou osídlení na světě. Monaco je městský stát a celá jeho plocha je zastavěna.
Tohle a ještě něco málo víc si může každý snadno nají a přečíst ve Wikipedii.

A jak viděli Monaco Ríša a Míša?

Naše jízda na černo luxusním francouzským vlakem nám bez problémů prošla a tak jsme se z temnot skalních vlakových tunelů radši rychle odebrali nasát atmosféru toho slavného Monaca. Nebýt kasín a formulí, tak je Monaco jen takovou větší vesnicí v kopci. Teda spíš ve skále. Samotné vlakové nádraží, na které jsme přijeli, je ve skále zapuštěno a nad ním je ještě několik pater podzemního parkoviště.

Mysleli jsme, že jsme vyšli hlavním východem, ale malé náměstíčko, sevřené skalou, pokračovalo malou uličkou, ústící mezi domy. I tak jsme za pár minut neomylně došli až k pobřeží. Nejde zabloudit - prostě z kopce dolů.

Původně jsme chtěli nejprve zajít do obchodňáku, nakoupit jídlo a vodu, aby jsme neumřeli, ale mapa z turistických informací na vlakáči nás krásně dovedla až ke knížecímu paláci. Na mapě to vypadalo kousek, ale jen k paláci, který byl zhruba v půlce, jsme museli zdolat asi šest tisíc prudkých schodů. Podotýkám, že jsme se celou dobu vláčeli s batohy na zádech a s kanystříkem a stanem v rukách, neboť na nádraží, ani nikde jinde v Monacu nesmyslně neexistuje úschovna zavazadel. Tohle je ověřená a pro někoho možná i užitečná informace.
Po té, co jsme od paláce zhlédli obchodňák v dálce, v hloubce a hlavně z druhé strany skály, jsme lehce přehodnotili nakupovací plán. Už jsme byli zvyklí neumírat nedostatkem základních tělesných potřeb, tak jsme využili situace, rovnou se vrhli na prohlídku města, která vlastně už byla z části za náma a nákupy nechali náhodě.

Před palácem se procházely stráže, válely se tam hromady dělových koulí a policajti, na první pohled jen tak zevlující, čekali, až projede knížecí Lexus, aby mu mohli zasalutovat.

Prošli jsme uličku s pár restauracemi a obchody a ocitli jsme se u dalšího schodiště. Dolů se však šlo mnohem líp, viděli jsme staré kamenné open-air divadlo a sešli jsme až k obrovskému molu, umístěnému proti nábřeží s dlouhým výřadem luxusních jachet, u kterého kotvilo pár různě velkých, teda různě obrovských lodí. Odtud se nám naskytl další báječný pohled na město.

Cestičkou pod skalou s palácem jsme došli k nábřeží, u kterého jsme se ocitli cestou z nádraží. Přešli jsme na druhu stranu zálivu, tunelem v domě se dostali až k nějakým japonským zahradám, trošku se tam zrelaxovali a nad zahradami jsme našli náš vysněný obchodňák s potravinami kdesi v suterénu.

Nakoupili jsme, naplnili žaludky jídlem a kanystřík vodou, slavnostně jsme v nově navštíveném státě provedli náš tajný oslavovací cestovatelský rituál a vyšli jsme směrem k nádraží.

Cestou na vlak jsme viděli ještě spoustu zajímavého. Luxusní paláce, zahrady a parky, velkou část monacké dráhy F1 a další všelijaké všemožnosti. Tohle všechno však mnohem lépe ilustrují fotografie, protože nevíme, co jsme to vlastně viděli.

Až na pár turistů jsme celou dobu téměř nikoho nepotkávali, jak by se čekalo. Teda Richardovi se podařilo cestou do obchodu pro vodu (pro kterou jsme hlavně šli a zapoměli na poprvé koupit) potkat pana Valentu, jak si kupuje nějaké bagety, nebo co. Ale po všem, co jsme už prožili, nás nic nepřekvapí. Jen jsem Richarda hned obvinil, proč na něj něco nezačal pokřikovat. Každý rozumný člověk by to udělal bez váhání. Jo a kdo to je, ten pan Valenta? Přece majitel společnosti Synot, kterou zná každý z Uherského Hradiště, které je naším druhým až třetím domovem.

K nádraží jsme došli z horní strany, takže jsme výtahem sjeli přes parkoviště až dolů. Zjistili jsme, že ten vchod/východ, kterým jsme dopoledne odcházeli, byl opravdu hlavní. Na záchodě jsme si každý odmotali patřičně velkou ruličku toaletního papíru do zásoby a za hodinku už jsme odjížděli dlouhým tunelem v luxusním francouzském vlakem za dalším dobrodružstvím. Opět na černo.

Sředa, 12. srpna 2009 - z Benátek domů alias nikdy nestopujte Němky!

Sun, 16 Aug 2009 21:54:22 +0200

Na devět hodin naplánovaný odjezd se nám zpozdil jen o čtvrt hodinky, takže vše probíhalo dobře, dokud se Maxi po pár hodinách jízdy nepodařilo špatně odbočit. Ona teda vlastně místo odbočení na Vídeň neodbočila vůbec, pokračovala dál na Salzburg a přišlo jí to v pořádku. Navíc se začínala projevovat jako pravý namyšlený trouba, takže místo aby poslechla naši radu a vrátila se zpět, tak si vymyslela vlastní trasu. Jeli jsme po nějakých okreskách v horách plných serpentýn, rychlostí asi 60Km/h. Hlavně že máme novou dálniční známku.

Ale to jsme za chvilku zkousli, radši jsme nic neříkali a nechali ji bojovat s rozcestníky samotnou. To se před Vídní ovšem ukázalo jako velká chyba. Ani po našem několikerém upozornění na cedule "CZ" se odbočení směr rodná hrouda nekonalo a pokračovali jsme vesele do centra Vídně, která byla zasekaná nervozními Rakušáky a teď i jednou německou dodávkou s tupou řidičkou, zatím ještě klidnou a vysmátou navigátorkou a s dvěma situaci odevzdanými a naštvanými Čechy.

Hodina zdržení, ale přece jen jsme se vymotali. Vzali jsme navigaci do vlastních rukou a i přes ironické poznámky a úšklebky těch dvou před náma, při jakémkoliv náznaku, že by jsme se mohli spléct, jsme úspěšně a neomylně navigovali až do Kunovic.

Musíme dodat, že rozhodně nemáme nic proti Němkám, ani Němcům, ani nám nevadí, když si někdo není jistý za volantem, špatně odbočí, nebo udělá nějakou chybu. Nic takového. To, co nás vytáčelo k nepříčetnosti byla namyšlenost a arogance Maxi a nakonec se k ní přidala i Tereza.
Tak, tímto jsme se z toho vypovídali a na všechno špatné zapoměli.

Cestou, na jedné české benzince se stala snad nejhumornější věc za posledních pár dnů. Maxi si šla koupit cigarety a Michal šel překládat. Jenže jak je Michal zvyklý komunikovat Anglicko-Španělsko-Italsky a že Česky na něj dokáže mluvit jen Richard, tak nastala absurdní situce. Prodavač promluvil Česky, což Michala na několik vteřin totálně zmátlo. Na českého prodavače mluvil anglicky a na Němku Česky. Pak do toho ještě přišel Richard, který to taky težce nepobíral. Poslouchal tu debatu, přiblble se usmíval a se šťoucháním do Michala říkal: "Divej, on mluví Česky. On mluví Česky!", čemuž prodavačsamozřejmě rozuměl a byl z toho všeho vykulený asi ještě víc, než my dva.

Nechali jsme se tedy vysadit v Kunovicíc. Vysedli jsme z auta, vyházeli naše batohy na chodník a Němkám asi teprve došlo, že se loučíme, odcházíme a třeba už se nikdy neuvidíme. Jejich výraz byl všeříkající, překvapený a zároveň překvapivý. Ještě jsme jim ukázali na mapě, kde jsme, kde je Brno, Praha a Tesco, zamávali jsme jim a byli jsme nadmíru spokojeni, že už od nich máme konečně klid.

Dali jsme si v baru naproti pivo. Richard už se jazykově aklimatizoval, takže dokázal normálně komunikovat, narozdíl od Michala. Ten by nejradši všechno překládal.

Autobusem, jež řídil řidič bez kalhot, ano, jen v trenýrkách, jsme přijeli v jedenáct domů. Richard vysedl o zastávku dřív než Michal a tím skončilo naše společné evropské putování.

Čtvrtek, 6. srpna 2009 až úterý, 11. srpna 2009 - Padova, Venezia (Benátky)

Fri, 14 Aug 2009 19:07:27 +0200

Ve čtvrtek, hned po snídani, jsme vyběhli s klukovským nadšením k bazénu. Už jsme se viděli jak trávíme celý den skákáním do vody, soutěžením v plavání pod vodou, ležením a pospáváním na břehu, nebo hraním karet v zajetí žhavých paprsků italského slunce. Naše sny rozehnala až ruka paní recepční, mávající ceníkem. Sedm Euro se nám zdálo moc, tak jsme aspoň odpoledne odjeli s holkama na prohlídku Padovy.

Padova je moc hezké město se spoustou krásných náměstí a s líbezným parkem v centru, obehnaným malým vodním příkopem ve kterém se prohánějí nenasytné rybky. Ideální místo pro romantické trávení dlouhých letních večerů. Jen by to chtělo trávit s tou pravou osobou.

Před odjezdem do kempu jsme nakoupili hromadu jídla. Večer už skoro za tmy holky uvařily těstoviny s tomatovou omáčkou a s mozzarelou. Příště je řada na nás.
______

Pátek.
Vize velkého skokanského můstku a dvou tobogánů nás v pátek přece jen nenechala chladnými. Na koupaliště jsme oba úspěšně prošli jen na jeden lístek a po pár skocích ze čtyřmetrového můstku jsme se odhodlali i na osmimetrový. Běhali jsme po schodech nahoru, skákali jsme dolů, adrenalin proudil a nám bylo báječně. Několikrát jsme málem smetli děti na tobogánu, přece jen jsme trošku težší a jede nám to dolů rychleji, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Večer, s tvářemi červenými od slunce, ale hlavně od hodinového rozfoukávání uhlíků, jsme si pochutnali na grilovaných klobáskách.

Sice už to není takové dobrodružství, jako cestování na stopa po Evropě, ale aspoň se těchto poslednch pár dnů trochu víc podobá opravdové dovolené.
______

V sobotu jsme odjeli do kempu nedaleko Venezie, nebo-li česky Benátek.

Holky se více méně celý zbytek dne chystaly na večer. Šli na nějakou místní benátskou diskotéku. My jsme zatím zašli do obchodu nakoupit a večer jsme udělali už známé Barcelonské fazole, ale tentokrát bez masa. Maxi je totiž vegetariánka, ale nakonec si beztak nevzala. Napřed prý neměla hlad a pak jí tam vadil masový bujón.

Po jejich odchodu jsme si udělali soukromý filmový večer a šli na kutě.
______

Neděle.
Po včerejším večírku holky samozřejmě vyspávaly, tak jsme se hned ráno po snídani sbalili, nechali jsme jim za oknem vzkaz a odjeli jsme zjistit, jestli jsou Benátky opravdu tak úžasné, jak se to o nich říká.

Nejeli jsme sice na gondole, ani jsme si nedávali žádnou místní předraženou kulinářskou specialitu, ale Benátky jsme si přece jen dosytosti vychutnali. Benátky mají svou atmosféru a dokonce se v nich ještě pořád dá najít spousta krásných míst, dosud neobjevených rozvášněnými turisty. Neméně nás potěšila přítomnost supermarketu téměř v centru, kde jsme nakoupili suroviny pro naše vlastní ešusové kulinaření. Trošku nás překvapily veřejné záchodky za 1,50 Euro, ale i s tím jsme se dokázali vypořádat po našem.

Cestou na autobus se ozvaly naše probuzené německé kolegyně, že jedou za náma, ale u nás zvítězila únava a hlad, takže jsme se úspěšně minuli.

Po další luxusní večeři, jakou umíme vykouzlit jen za pomoci běžných polotovarů a běžného kempingo-turistického vybavení jsme zkoukli další film. Pak přišla Maxi s Terezou, chvilku jsme si povídali, popřáli jsme si dobrou noc v několika světových jazycích, v kempu zhasla světla a jedna z posledních nocí našeho dobrodružného putování se nenápadně přeměnila z reality na vzpomínky.
______

Pondělí.
Přebytek času a relativní jistoty událostí blízké budoucnosti využíváme k přípravě jednoduchých, ale lahodných lahůdek. Recepty běžných jídel dotahujeme k dokonalosti. A tak pondělní snídaně byla labužnický zážitek, ale odpoledne jsme si přece jen zašli na pizzu do nedaleké restaurace. Zatím holky odjely do města.

A pak to přišlo. Ze všech stran se zamračilo a začalo pršet. Hodně pršet. Měli jsme stan pod stromem a tak jsme ještě stihli posbírat věci, co zůstaly venku a zalezli jsme do stanu. Pršet nepřestávalo, naopak, pršelo čím dál víc, takže se nám z běžné podlahy stanu stala vodní postel. Dovnitř naštěstí voda nepronikla, ale i tak jsme se pro jistotu sbalili. Zabalili jsme vše, včetně sebe, do nepromokavých pláštěnek a čekali jsme, co přijde. Nepřišlo nic, takže jsme se začali mírně nudit. Nudu jsme zaháněli hraním karet a popíjením laciného italského vína. Déšť se zmírnil, voda opadla a mazi tím nastala noc. Přišly Němky, hodili jsme si věci k nim do auta, pak jsme Němky vyhodili ze stanu a usnuli jsme hlubokým spánkem, podpořeným chladným svěžím vzduchem. Teda hluboce usnul Michal. Richard je nějaký nachlazený a spal mizerně.
______

Úterý.
Náš předposlední den. Zítra ráno odjíždíme domů.

Den jsme strávili v kempu. Dopoledne jsme zašli nakoupit suroviny - zase jsme dělali Barcelonské fazole, tentokrát kompletně vegetariánské a se žampiony zvlášť. Ano, Maxi nejí žampiony.

Holky přes den odjely někam pryč a my jsme relaxovali v poklidném kempu, plném Holanďanů, Němců a Italů. Psaly se články, hrály hry, večer se vařilo a jinak nic extra.

Středa, 5. srpna 2009 - Poslední stop

Fri, 14 Aug 2009 18:59:25 +0200

Ráno slunce vychází o hodně dřív, než jsme zvyklí ze Španělska. Přece jen jsme se za pár týdnů přesunuli hodně na východ a dny se sice už krátí, ale tušíme, že se východ slunce ještě pořád posunuje a ráno začíná dřív.

Zároveň se sluncem nás vzbudil nějaký pes, běhající kolem našeho stanu a nenasytně čichající všude kolem. Zřejmě na něj zapůsobily naše boty. Pak si jej někdo zavolal.

Během chvilky jsme rozložili stan, aby uschnul. Posnídali jsme a ještě trošku rozespalí jsme si cestou k silnici vyprávěli, co se nám zdálo a jak by nás dnes mohl někdo odvézt hodně daleko.

Realita nás probrala úplně. Dvě hodiny jsme na odpočívadle sledovali otrávené kyselé obličeje rozespalých Italů jedoucích do práce. Někteří na náš zdvyžený palec odpovídali zdviženým prostředníčkem, nebo různými gesty. Itálie stopování opravdu nepřeje. Ovšem někteří řidiči nás svou nabubřelostí až pobavili. Je neuvěřielné, jak se někdo dokáže mračit, nebo kam až může mít někdo spadlé koutky. K našemu pobavení jeden řidič dokonce málem neubrzdil, když před ním někdo přibrzdil, zatím co on měl plné ruce práce s vymýšlením gest, jakými by nás obšťastnil. Richardův smích mu zněl v hlavě určitě až do večera. Musíme dodat, že nejsme škodolibí, ale někdy jsou prostě situace, kdy si můžeme dovolit škodolibí být.

No, ale pro nás se situace nezměnila, a tak jsme po dvou hodinách hodili batohy zase na záda a vyšli o kus dál. Ale po pár krocích naše zraky upoutala troubící dodávka v protisměru, která před chvilkou projížděla kolem nás a v ní dvě holky, mávající na nás. V autě seděli dvě Němky. Vrátily se pro nás, tak jsme nasedli a prý nás zavezou až do Padova. Cestují přes Itálii do Česka. Jmenují se Maxi a Tereza.

Napřed nám řekly, že do Česka jedou až tak za dva týdny. Ale nakonec slovo dalo slovo, takže jsme se domluvili, že zůstaneme pár dní s nima v Itálii a pak nás zavezou dvanáctého, nebo třináctého do Prahy, odkud se už nějak dostaneme zase sami.

Takže tohle byl pravděpodobně poslední a zároveň nejdelší stop našeho stopování po Západní Evropě.

Ubytovali jsme se ve stejném kempu a večer jsme zajeli společně nasát noční atmosféru Padovy.

Úterý, 4. srpna 2009 - Odjezd z Milána

Fri, 14 Aug 2009 10:39:56 +0200

Marta nás nechala posnídat, osprchovat se a sbalit se, naložila si nás do auta a vyvezla nás za Miláno. Ukápla slzu a řekla, že se cítí, jako by po vánocích vysazovala nechtěná štěnata za městem. My se tak taky cítili. Jenže my už nejsme štěňata, ale velcí psi, takže jsme zvedli hlavy, nasáli vůni rozpáleného asfaltu a vydali se na pospas stopařskému osudu. Ještě jsme zahlédli v protisměru odjíždějící Martu a už jsme vztyčeným palcem a smutným pohledem prosili projíždějící řidiče o svezení.

Po hodině intenzivního stopování nám zastavil nějaký Moldavan v dodávce, ale popovezl nás jen pět kilometrů. Ale i to se počítá. Dalších dvacet kilometrů nás svezl Albánec na nějaký kruhový objezd, kde jsme uvízli na další hodinu a půl. Dokonce k nám přijel nějaký taxikář z nedalekého města, jestli nepotřebujeme někam odvézt, ale samozřejmě za peníze. Dalších pět kilometrů nás popovezl konečně Ital, ale s Americkými předky.

V Itálii je autostop opravdu hodně težký a tak čekáme, jestli nám zastaví nějaký pravý originální Ital.

Trochu jsme se prošli, než jsme zase naši to pravé místečko. To už bylo odpoledne a zatím jsme ujeli velice málo. Prostě Itálie. Ale celkem brzy zastavil chlápek v dodávce, který na první pohled vypadal celkem rozumně, ale cestou nám to vyvrátil. Nedalo se s ním kloudně komunikovat, sice omylem, ale hodil cestou Richardovi za krk hořící nedopalek cigarety, když ho házel z okna a vysadil nás na benzince na dálnici, uprostřed ničeho, odkud se ani nedalo nikam odejít. Jedině po dálnici, ale sebevrazi nejsme. Ale aspoň to byl konečně pravý Ital.

Být uvíznutí na benzince se nám nechtělo a tak jsme se hned pohotově zeptali prvního pána, který zrovna dotankoval, jestli by nás nehodil někam jinam. Trošku jsme ho k jeho překvapení přepadli, takže se ze začátku netvářil moc šťastně, ale nakonec si nechal vylíčitnaši situaci. Měl kousek stejnou cestu, tak jsme nasedli a byli jsme vysazeni na mnohem lepším místě a zase trochu blíž domovu. Tam nás za pár chvil nabral další žřejmě Ital. Zase dodávka, ale tentokrát s lehce přiopilým postarším dělníkem. Sice to moc nezní jako bezpečné svezení, ale bylo to rozhodně lepší, než ten předposlední.

Zato další stop byl od začátku bláznivý. Zastavil u nás chlápek, hned vykřikoval něco o zabijácké cestě a rozmachoval při tom rukama. Naložili jsme si věci do kufru a nasedli. Byl to místní italský učitel historie a filosofie. Na otázku, jestli umí Anglicky, odpověděl plynoulou angličtinou v souvětí o třech větách, že Anglicky vlastně neumí. Povyptávali jsme se na všechno možné a než jsme si podali ruce na rozloučenou, tak nám ještě nad mapou ukázal, jaká by podle něj byla nejlepší cesta do Rakouska.

Jenže na odpočívadle, kde nás vysadil, jsme uvízli přes hodinu - až do pěti. Občas zastavil někdo, aby nám poradil, že máme jít kousek dál a tak různě. Pak nám zastavila postarší paní. Za mlada prý taky jezdila na stopa, tak nás kousek svezla.

Přešli jsme na konec vesnice a za nedlouho u nás zastavil chlápek. Jel až do Verony, ale zavezl nás jen kousek. My jsme mu zhruba řekli, odkud a kam jedeme a z něj vypadlo, že je pochází z Tennessee, projezdil na stopa celou Afriku, teď žije v Maroku a v Itálii je na dovolené. Taky nám řekl, že Itálie je snad nejhorší země na stopování, s čímž souhlasíme a tak nás zavezl na místo, kde parkují kamiony během povinné sedmihodinové přestávky. Prý se máme přeptat, jestli nás někdo nesveze a to je prý nejlepší, co můžeme udělat.

Tak jo. Ještě když jsme s ním vjížděli na parkoviště, tak mávl na nějaký odjíždějící kamion s rakouskou značkou a prý jestli nás nesveze. Už jsme se viděli na cestě do Reichu, ale nevyšlo to. Vysadil nás a ještě než na zem dosedl prach, tak jsme obešli parkoviště. Řidiči buď nerozuměli, dělali, že nerozumí, nebo se jen pousmáli a řekli že ne. Odešli jsme na další parkoviště o kus dál, ale tam se situace opakovala. Mezi tím jsme potkali i pár českých řidičů a od nich, nebo od ostatních, anglicky mluvících jsme se dozvěděli, že je možné, se takhle někam dostat, ale hodně záleží na konkrétním řidiči a hlavně že jen málokdo by vzal dva lidi, kvůli místu k sezení. Je jen jedno místo pro spolujezdce a druhý by musel sedět na posteli za sedadly, za což hrozí pokuta. ale i tak by nás prý někteří svezli, jen nikdo z nich nejel naším směrem.

Zatím jsme si stihli udělat na parkovišti večeři a před západem slunce jsme odešli hledat nějaké místo pro přespání.

Už téměř za tmy jsme na rychlo vztyčili stan někde mezi vinohrady a tak skončil náš další den.

Aktualita!!!

Fri, 14 Aug 2009 00:50:09 +0200

Osobně jsem upravil "galerii" takže trošku změna, ale mělo by to prospět k lepší orientaci. Jinak taky v brzké době očekávejte aktuální a taky jedny z posledních článků...

Pondělí, 3. srpna 2009 - Miláno očima turistů

Tue, 04 Aug 2009 00:40:34 +0200

Když jsme se ráno v osm vzbudili, tak už nebyl nikdo doma. Dole v kuchyni nás čekala připravená snídaně a po ní jsme se vydali do centra.

Vlakem jsme sjeli do centra, prošli jsme hned zkraje křížem krážem nějaký zámek a pak jsme hledali turistické informace. Najít je, bylo umění, ale podařilo se nám to. Vyptali jsme si mapu a vykročili na turisty prošlapanou dlažbu, prozkoumat město, o kterém téměř nic nevíme.

Viděli jsme většinu z největších Milánských památek. Dali jsme si svačinku v McDonald's s výhledem na Milánskou dominantu - úchvatný a obrovský chrám Mariae Nascenti a odešli jsme do parku oddechnout si od chození a taky od všudypřítomných turistů.

Začalo pršet, takže jsme tak trošku uvízli v zákrytu na lavičce pod stomem a vlastně už jsme jen čekali na Martu, až si nás vyzvedne. Jenže Marta měla zpoždění. My se nudili a tak jsme vymysleli geniální výmysl. Mistrovství světa v šokšování! Hned proběhl první souboj na deset výtězných a vyhrál Richard 10:4. První ročník mistrovství světa v šokšování se tedy konal v Miláně a jsme zvědaví, kde se odehraje za rok druhý.

Marta konečně přijela, odvezla si nás metrem k autu, pak nás autem odvezla do obchodního centra a tam jsme si koupili instantní jídlo na další dny, neboť v úterý vyrážíme dál. Večer jsme zašli koupit pizzu, přinesli ji domů a dlouho jsme s Martou i její maminkou večeřeli a i přes jazykovou bariéru jsme si celkem popovídali.

Nedělě, 2. srpna 2009 - Turín, Miláno

Tue, 04 Aug 2009 00:33:33 +0200

Ráno bylo příjemně příjemné. Dobře se spalo, snídaně z konzervy byla lahodná, jen jsme měli celou noc pocit, že prší, ale naštěstí to bylo jen šumění listí ve větru.

Rozloučili jsme se s právě se probouzejícím Kamilem a bez tušení kam, ale s klidem, jsme odešli. Prodrali jsme se davy ukřičených Italů na místních nedělních trzích až k informacím, ale bylo zavřeno.

Na vlakáči jsme si tedy koupili každý za 3,30 Euro lístek do Imperie s tím, že pokud nebude chodit průvodčí, jako ve Francii, tak pokjedeme dál, až někam ke Genově. Skvělý plán. Už jsme se viděli večer v Milánu, ale nastala velká chyba. Nejen že chodil průvodčí, ale dokonce jsme dostali pokutu za to, že jsme si před nasednutím do vlaku neoznačili lístky v označovači lístků na nádraží. Včera bez lístků a bez problémů, dnes s platným lístkem a s pokutou.

Jedinné štěstí, že jsme neplatili plnou pokutu 50 Euro, ale ukecali jsme průvodčího, tak nám dal pokutu jen symbolickou - 5 Euro za každého. Ale i tak jsme byli naštvaní. Navíc bylo jasné, že v Impérii musíme vysednout a vize Milána se rozplynula jako pára nad lokomotivou.

Dojít za Impérium bylo snadné - už jsme zvyklí chodit. Najít vhodné místo už tak snadné nebylo. Opustili jsme sice stopařsky nevlídné přímoří, ale ocitli jsme se ve stejně mizerném horském prostředí nekonečných serpentýn a úzkých silnic téměř bez krajnice. Kdo řekl, že život je boj, tak věděl, o čem mluví. My však bojujeme rádi.

Vždy se ale najde někdo, kdo zastaví a tak jsme se rázem ocitli o pět kilometrů dál v horách, na báječném místě s obrovskou plochou pro zastavení a auta projížděla téměř neustále. Momentálně fajn situace.

Další svezení bylo asi dvacet kilometrů do Pieve di Teco. Malá vesnička v krásném horském prostředí prvních výběžků Alp. O to horší bylo najít aspoň kousek krajnice. Zdolali jsme pár kilometrů pěšky, ale zbytečně. Smířeni s dnešním pravděpodobným hledáním místa pro stan někde v kopcích jsme stopovali snad na nejhorším místě našeho dosavadního putování.

Po půl hodině nám zastavil nějaký mladý Němec. Místo zadních sedadel měl silniční kolo a na předním batoh, takže nás ani nemohl vzít a beztak jel úplně jinam, než jsme potřebovali. Než jsme mu pěkně poděkovali, tak nám řekl, že tady nic nestopneme a že máme jít dolů do vesnice, ptát se lidí, jestli nás nesvezou. Odjel a s ním i veškerá naše dobrá nálada, které jsme dosud měli plno. Ovšem zachovali jsme chladnou hlavu.

Vyšli jsme o kus výš, našli konečně aspoň kousek cesty, sice pořád ve stoupání, ale bez zatáček a s malým náznakem krajnice. Tam jsme složili naše batohy na zem a vstyčili palec k černým bouřkovým mrakům. Déšť naštěstí nepřicházel.

Zato přišla, teda spíš přijela nějaká slečna, zastavila a řekla magické slovo - Torino. V takové svezení jsme oba jen tajně doufali a ani před sebou něco takového nevyslovovali. Torino, nebo-li česky Turín, je od Milána co by kamenem dohodil a zbytek dojel za dvě hodinky vlakem. Cestou do Turína jsme prý v horách překonali převýšení tisíc metrů. Ráno u moře, se středomořským podnebím a odpoledne tisíc metrů nad ním v drsné, ale krásné přírodě s výhledem na zasněžené špičky Alp. Příjemná změna po měsíci extrémného sucha a horka.

Slečna, která mimochodem uměla celkem dobře Anglicky, takže se dalo příjemně komunikovat a navíc prý kdysi chodila s klukem z Prahy, nás zavezla až k samotnému vlakovému nádraží a tam jsme se dohodli, že dojedeme do Milána vlakem. Sice jsme za vlak oba zaplatili skoro deset Euro, ale byla to rozhodně nejlepší možná volba. Michal má totiž v Miláně kamarádku Martu, u které můžeme přespat, takže ušetříme za kemp.

Marta sice bydlí někde na severním předměstí Milána v Paderno Dugnano, ale hned po našem příjezdu si nás pohotově vyzvedla autem, aby jsme nemuseli jezdit veřejnou dopravou. Přivítali jsme se a už si nás odvážela domů.

Před domem nás pozdravil Martin dědeček a byl z nás u vytržení. U vytržení v dobrém slova smyslu. Doma nás přivítala Martina maminka, chtěla na nás mluvit, my však Italsky bohužel neumíme z čehož byla trochu smutná, ale měla radost, že jsme přijeli. Ubytovaly si nás, vyfasovali jsme sadu několika ručníků a po sprše jsme dostali večeři. Pohostily nás typicky Italsky - výborné těstoviny s mletým masem, trochou omáčky a parmazánem. Pak přišel další chod v podobě obrovského fláku ještě lepšího pečeného masa s rajčaty a chlebem. K tomu jsme popíjeli červené víno. To byl zřejmě nejluxusnější kulinářský zážitek za celou dobu našeho cestování. Strašně jsme se přejedli. Jen jsme funěli.

Večer nás ještě Marta pozvala na pivo do nedaleké hospody. Konečně jsme si nemuseli říkat a rovnou mám dali půllit. A to znamená jedinné - blížíme se k domovu.

Ještě je potřeba dodat něco o Martě. Marta je jednen z nejoptimističtějších lidí, jaké známe. Snad ani není možné ji zahlédnout bez úsměvu na tváři. Pracuje jako zdravotní sestra, auto řídí jako pravá Italka a umí říct Česky "lopatka" a "stříkačka".

Sobota, 1. srpna 2009 - Do Monaca, z Monaca

Tue, 04 Aug 2009 00:29:01 +0200

Trošku jsme si pospali, takže odchod z kempu proběhl až v půl desáté. Ale aspoň jsme ráno zjistili, k čemu můžeme využít takzvané šokšování, které jsme zatím prováděli jen tak nazdařbůh k zahnání nudy. Vše máme totiž napůl, všeho tak zhruba stejně, ale občas se najde něco navíc, co nejde rozdělit, tak od teď o vše šokšujeme. Například závěrečné smotání stanu atd.

Pokud se říká, že se ve Španělsku, Portugalsku, Francii a Itálii špatně stopuje, tak o jejich jižních přímořských oblastech to platí dvojnásob. Turisty přeplněná letoviska, roztahaná po celém pobřeží jsou zlý sen všech stopařů. Ať jdete kam jdete, nikde žádné kloudné místo pro stopování. Všude jen turisti s auty přeplněnými kufry a dětmi.

A tak i my - šli jsme a šli a nic. Upocení hned po ránu jsme stáli před poloprázdným parkovištěm u cesty s chmurnými vyhlídkami a čas utíkal.

Jak ovšem už víme, vždycky když je nejhůř, tak se NĚCO stane.

Viděli jsme, jak po nás významě koukal nějaký pán, jedoucí v protisměru. Otočil se, zastavil o kousek dál a šel k nám. Byl místní, ale uměl plynule Anglicky. Přišel k nám ne aby nás odvezl, ale aby nám poradil. Prý je téměř zbytečné tady stopovat, což jsme tušili i my a prý máme jít na vlak. Byla by to rada k zasmání, nebýt jedné maličkosti - dodal, že téměř nikdy nechodí průvodčí a když přece jen příjde, tak se dá vysednout bez placení. Že si nemáme kupovat lístek, ale prostě jet na černo. Michal byl zvyklý - jezdil na černo po Londýně, ale Richard z toho neměl zrovna nejleší pocit. V naší situaci to byla ovšem nejlepší možná volba.

Na nedalekých informacích jsme si vyptali jízdní řád a zjistili jsme, že se dá dojet až do Monaca, ale s jedním přestupem. Tak jsme nasedli na vlak, přesedli jsme pro jistotu na nějaké malé stanici a udělali jsme dobře. V Nice, kde by se přesedalo normálně, se do vlaku hrnuly davy lidí a někteří se dokonce ani nedostali dovnitř.

Průvodčího jsme ani nezahlédli a tak jsme po padesáti kilometrech přijeli do Monaca vlakem a načerno.

O samotném Monacu bude samostatný článek, jak jsme slíbili našim věrným čtenářům, ale dlouho jsme se tam nezdržovali. Rozhodli jsme se, že večer ještě odjedeme někam dál.

Před šestou jsme zase naskočili na vlak a bez lístku dojeli až do Ventimiglia v Itálii. Proběhl náš typický večer - návštěva turistických informací, příchod a ubytování se v předraženém kempu, postavení stanu, večeře a sprcha.

Potkali jsme jednoho Francouze, co taky zrovna jezdí po Evropě na stopa. Kamil z Bordeaux. Byl v Barceloně a jede někam do Slovinska a Maďarska.

Pak jsme si zašli na pizzu. Byla dobrá a levná, ale veškeré pití bylo opět předražené, tak jsme pizzu zapili jen skleničkou vína a šli spát.

Pátek, 31. července 2009 - Stopování po francouzsku

Tue, 04 Aug 2009 00:24:40 +0200

Díky snídani jsme odešli z kempu neuvěřitelně brzy. Snídani jsme totiž vynechali.

Prvním stopem jsme se odvezli jen kousek, aby jsme se dostali na správný směr, ale byli jsme vyloženi na místě, kde nám prostě nikdo nezastavil. Po hodině jsme přešli o tři kilometry dál. Mezi tím jsme stihli posnídat čerstvé lahodné francouzské pečivo pod keřem na parkovišti.

S plnýma žaludkama šlo stopování hned líp. Napřed nám zastavil někdo, kdo na první pohled vypadal jako mladý kluk, na druhý pohled, když jsme doběhli k autu vypadal jako holka a konečně jsme společně usoudili, že to byl kluk. Ale zavezl nás kus dál, tak jsme byli spokojení.

Celkem z mizerného místa nás po chvilce nabral výborně Anglicky mluvící pán, který nám po vysazení řekl, že za patnáct minut pojede dál, kdyby jsme tam ještě stáli, ale nebylo to potřeba. Za minutku nám zastavil nějaký místní mladík.

Po dalším vysazení jsme zase nečekali dlouho a vzal nás příjemný pár postarších Francouzů. Původně nechtěli, ale během cesty špatně odbočili a vzali nás až do Brognoles. Tam jsme šli stopovat na nájezd na dálnici a to byla chyba. Stvrdli jsme u krajnice asi hodinu a půl. Otrávení a znudění jsme přešli o kousek dál na běžnou silnici a další dobrovolník na sebe nenechal dlouho čekat. Párek mladých Francouzů nás popovezl zase několikr kilometrů. Prý taky občas stopují. Jednou prý zvládli dojet na stopa ze severu Francie až do Barcelony za jeden den.

Další stop přišel opět rychle. Bývalý "trucker" sice neuměl Anglicky ani ahoj, ale zase jsme byli blíž domovu. Navíc snad všichni Francouzi ne jen že nás někam odvezli, ale zajeli si dál, aby nás vysadili za městem přímo na výpadovce a ještě nám poděkovali. Supr.

Pak další - kluk v Mercedesu. Takový, od kterého by nikdo nečekal že zastaví. A postupně se i rozpovídal. Prý je voják a pojede za pár týdnů sloužit do Bosny a Hercegoviny. A ještě jsme od něj zjistili, kolik stojí trajekt ze Španělska do Maroka - 200 Euro za jednoho člověka a auto, nebo 100 Euro za dva bez auta. To jsme totiž původně chtěli, ale neudělali.

A to už jsme byli asi jen 25 Km od St. Raphael a ani jsme nevěděli, že jsme tak blízko. Sice to nebyl náš dnešní cíl, ale byli jsme rádi, když nás tam zacezl náš další stop. Původně teda nejel až úplně do St. Raphael, ale v podstatě se k tomu sám přesvědčil, aby tam jel a zavezl nás až do centra. My na něj během cesty navíc mluvili něco o Nice a pokaždé, když zaslechl Nice, tak křičel "no no" a chytal se za hlavu. Zřejmě si myslel, že po něj chceme, aby nás tam zavezl.

Párkrát jsme obešli centrum, aby jsme našli turistické informace. Pak dalších několik etap mezi informacemi a vlakovým nádraží, aby jsme nakonec vyrazli pěšky při pobřeží směrem na východ - směr Nice. Koupili jsme večeři a snídani, pak další pěší přesun o kus dál.

Cestou, za chůze, se nám podařilo stopnout další dobrou duši. Dovezl nás k nějakému kempu. Ale kemp byl drahý. Hodně drahý. Jedna noc pro dva lidi a stan byla téměř čtyřicet Euro - za to se dá pořídit přespání v lepším hostelu, nebo přímo v hotelu. Tak jsme řekli ne a šli dál. Až jsme našli kemp, kde jsme usmlouvali cenu na polovinu předchozího. Sice pořád celkem dost peněz, ale byli jsme spokojení. Na Francouzské Riviéře, asi dvacet metrů od pláže by člověk nemohl chtít nic levného. Ne že bychom vyhledávali taková turistická místa, spíš nás sem dovedla náhoda. Postavili jsme si stan pod fíkovníkem a byli jsme spokojení.

Zaplavali jsme si v moři, ale můžeme z vlastní zkušenosti říct, že španělské pláže a moře jsou mnohem mnohem čistší.

Udělali jsme si kvalitní večeři z konzervy s čerstvou bagetou, sousedi kempaři nám půjčili dvě rybářské židle a k tomu jsme popíjeli laciné francouzské víno. Prostě luxus nad luxus.

Zítra se snad konečně dostaneme do toho našeho vysněného Monaca.

Čtvrtek, 30. července 2009 - Uvíznutí

Tue, 04 Aug 2009 00:21:08 +0200

Dnes se to zase konečně podařilo - vstali jsme hodně brzy, takže den začínal slibně. Sice přes noc maličko pršelo, ale ráno byla obloha jako vymetená. Klasické ráno - snídaně, hygiena, balení a odcházeli jsme ještě před devátou.

Zase chvilka chození, až jsme se ocitli u ohrady s oslíkem a koníkama. Chvilku jsme si s nima povídali. Nebo teda spíš pohýkali. A nebýt pick-upu, který u nás zastavil, tak na nich snad odjedem do Monaca. Pick-up pro dvě osoby nás přemístil o pár kilometrů dál do polí.

Po hodině a půl už jsme měli ujeto 50Km a takovýmto popojížděním jsme se dostali až do Marseille.

Naše první pocity z tohoto města byly strašné. Byli jsme vysazeni v nějaké podivné špinavé čtvrti. Lidi na nás pokukovali a vůbec se nám tam nelíbilo. Za chvilku jsme došli do centra a tam to bylo o trochu lepší, ale zase nám nastaly komplikace s odjezdem z města. Na informacích nám sice poradili vyčerpávajícím způsobem, ale najít zastávku toho správného autobusu bylo beztak umění. Viděli jsme sice Marseil - které je teda opravdu hezké, ale hodně jsme se zdrželi. Navíc cena autobusu nebyla jedno Euro, jak jsme byli informováni na informacích panem informátorem, ale téměř trojnásobná.

Na konečné v Aubagne jsme se zase až moc dlouho motali po městě, než jsme našli ten pravý výjezd a to už bylo pět hodin. Prošli jsme spletí kruhových objezdů, až jsme narazili na nákupní centrum. Na dně našeho kanystru se vlnil už jen zbyteček vody, tak jsme pro jistotu zašli koupit vodu novou. Cestou přes parkoviště jsme ukořistili nákupní vozík a nechali tak vydechnout našim bedrům. Vozík nám způsobil asi největší radost z celého dne. Strávili jsme s ním nezapomenutelné chvilky, ale zase jsme ho museli opustit. Chvilku jsme postáli u nějaké cesty, ani jsme si nebyli jistí, kam vede a zastavil nám kluk, kterého jsme se zeptali na nějaký kemp. Zavezl nás asi tak kilometr až ke kempu - a to byl nejkratší stop v historii našeho cestování.

Bylo sice teprve šest hodin, ale dnešek byl náročný a už jsme neměli náladu na další cestování. V kempu jsme se zeptali na cenu, zatvářili se že nevíme jestli jo a nebo ne, mluvili jsme na sebe česky a tak nám recepční dal sám od sebe slevu.

Po sprše a večeři jsme ještě vyrazili do města. Trošku jsme ho prozkoumali, odreagovali se nad hloubáním smyslu a principu místních zavlažovacích kanálů, na kterých jsme nakonec pouštěli lodičku z obalu od Snickers a sledovali ji skoro celou cestu až do kempu.

Michalova poznámka: Richard se postupně naučil ovládat věci pomocí jeho břicha. Dokáže s ním rozepínat opasek od batohu, nebo třeba klikat na tlačítko u touchpadu na netbooku.

Středa, 29. července 2009 - Mizerné ráno, příjemný večer

Tue, 04 Aug 2009 00:15:30 +0200

Dnes jsme chtěli vyrazit hodně brzo a urazit pořádný kus cesty, takže Richard vyhlásil ve čtvrt na osm budíček, který Michal úspěšně bojkotoval, protože včera smáčel hrdlo francouzským vínem na oslavu jeho kulatých dvacátých sedmých narozenin a vzdorovitě si vyspával až do osmi. Ale to byla pořád ještě pohoda.

Během naší snídaně totiž přifrčelo auto s rodinkou nějakých Francouzů a dělali si zálusk na náš flek. Napřed neuměli Anglicky vůbec, ale nakonec se jedna z dcerek rozpovídala. Hned jim Michal řekl, že dřív než za hodinu neodejdeme. Nervózně postávali kolem, připravovali stan, nafukovali madračku velikosti malého skákacího stanu a pořád na nás hleděli, jak si v klídku snídáme. Trošku víc je zneklidnilo, když jsme si začali vařit kafé, navíc každý zvlášť, chodili jsme se sprchovat a umývat ešusy.

Pak z nich vylezlo, že neumějí postavit stan. Jedou kempovat a neumí postavit vlastní stan? Tak prý jestli jim s tím trošičku nepomůžeme. Kývli jsme. Jsme přece hodní a slušně vychovaní kluci. (Tímto zdravíme naše rodiče.) Na jejich otázku, jestli ještě budeme potřebovat ten náš vařič, až si dovaříme kafé a jestli jim ho nedáme, jsme jim slušně řekli, že takové věci se dají pořídit v obchodě, stojí peníze a ne málo peněz.

Stan jsme jim postavili celý, protože když jsme viděli, jakým způsobem se o to snaží hlava rodiny, tak nám jich bylo líto. V průběhu stavení jsme se zeptali, jestli nemají cestu do města, jestli nás tam nehodí. Kývli že jo. Že až bude stan úplně hotový. Tak jsme jim ještě pomohli a pak že prý už do města cestu nemají. Radši jsme beze slova odešli a trošku nám bylo zadostiučiněním pomyšlení, že tu obrovskou madračku budou muset zase vyfouknout, aby ji dostali dovnitř stanu. Navíc jim přejeme na jejich cestách déšť a kempové záchodky bez toaletního papíru.

Pouličkou jsme se přesunuli do Perpignan. Zbytečná cesta k informacím na druhé straně města nás stála hodinu a půl, jen aby jsme se dozvěděli, že vlaky jsou dražší než autobusy, ale jezdí dál. Odjeli jsme tedy vlakem do Salses.

Bylo horko. Ale viděli jsme krásný francouzský venkov s líbeznou krajinou vůkol.

Náš první Francouzský stop přišel rychle a hned nám bylo líp. Paní, která za mlada taky stopovávala, nás zavezla za Narbone k výpadovce na Beziers. Perfektní místo a taky že u nás za pět minut stálo další auto. Nějaký mladý cestovatel. Prý byl v Číně a chystá se tam zase. Sice nás hodil jen o kousek dál, ale počítá se každý kilometr a navíc se s ním dobře povídalo.

Pak přišlo přesně to, co jsme dnes chtěli - větší auto, aby jsme se nemuseli mačkat s batohama a někam trošku dál. Postarší pár v C4ce nás odvezl přes 150 kilometrů do Nimes. Sice na nás značnou dobu mluvili francouzsky a anglicky radši vůbec neuměli a pán byl strašný nervák - pořád něco vykřikoval, ale v autě se nám moc líbilo. Všechno jsme pomačkali, se vším potočili, všechno ošahali a pak na chvilku i usnuli.

V nedalekém nákupním centru jsme si dali pauzu. Napřed jsme zašli do McDonald's připojit počítač na chvilku na internet - zaktualizovat blog. Tam jsme potkali nějaké dvě Francouzky, které nás chtěli zavézt kousek blíž na cestu do Monaca, ale pak jsme na mapě zjistili, že by to bylo úplně opačným směrem, tak jsme holkám poděkovali a odešli jsme nakoupit trochu instantního jídla na další dny.

Už se schylovalo k večeru, takže jsme nasměřovali naše kroky na odbočku do Saint Gilles, což je nějaké malé městečko, kde by mohl být levný kemp. A stalo se něco neuvěřitelného. Zastavilo nám auto se třema mladíkama bez triček. Prostě typičtí zástupci nejčastěji pokřikujících, troubících, nebo na nás najíždějících lidí, ale tihle kupodivu nekřičeli. Když jsme přibíhali k autu, tak neodjeli, aby si z nás jen udělali srandu. Prostě nám zastavili, nabrali nás a odvezli o kus dál. Neuvěřitelné. Cestou nám ještě jmenovali nejslavnější jména českých fotbalistů.

Poslední stop nás zavezl až k bráně do kempu v St. Gilles. V kempu bylo volno, nebyl předražený a vypadal útulně. Navíc bylo půl sedmé, což slibovalo víc, než jen postavení stanu, sprchu a přespání. Tahle situace nám vykouzli na našich opálených tvářích úsměv od ucha k uchu. A s Richardem to udělalo ještě víc - začal mluvit na paní v recepci "multikulturně". V jedné větě dokázal použít Angličtinu, Češtinu, Španělštinu, Portugalštinu a Francouzštinu. Recepční to samozřejmě všechno normálně pochopila a byli jsme oficiálně zakempovaní.

Užili jsme si v klidu a pohodě zbytek "dobrého" dne, Michal napsal článek ve sprše na stojáka - jedinné místo, kde nebyli komáři a byla elektřina a konečně jsme šli zase brzy na kutě.

Úterý, 28. července 2009 - Odjezd z Barcelony do Francie

Wed, 29 Jul 2009 16:29:31 +0200

Po snídani nás Laia zavezla pár kilometrů za Barcelonu do el Masnou a pěšky jsme šli další tři kilometry, až do Premiá de Mar, protože cestou nebylo jediné kloudné místo na stopování.

Ale je potřeba ze začátku nezoufat a počkat si na prvního stopa, který zvedne tu rozmrzelou ranní náladu. Na někoho, kdo přijede, vyzvedne si vás a odveze si vás o kus dál na krásné místečko, odkud se ani nechce při dalším stopu odjíždět. A taky že jo - přijel Toni (ale to jsme ještě nevěděli, že Toni je Toni). Napřed si nás povozil po okolí, stavil se doma a pak jsme vyjeli dál. Do hor.

Příroda od Barcelony nahoru není pustá a vyprahlá, jako na jihu, ale už připomíná tu Evropskou a Českou.

Druhý stop přišel taky celkem rychle. Kluk v našich letech (21 - 27) s malým dítětem vzadu na sedačce nás zavezl do předměstí Girony. Ještě že jsme nedali na rady kolemdoucího pána s dvoumetrovou sukovicí v ruce a s rodinkou v patách. Chtěl nám poradit, kudy na autobus do centra, ale naštěstí jsme uposlechli náš instinkt a našli si sami jinou zastávku - tu správnou.

Čím dál častěji se nám stává, že na nás nenadále začínají mluvit kolemjdoucí lidi. Stejně jako nějaký stařík, cestou na tu naši zastávku, nám potřeboval sdělit, že je to tady jako v Africe - samý černoch a strašné horko. Mel sice pravdu, ale hodnota této a podobných informací je pro nás nulová.

Odjeli jsme tedy pouličkou za 1,20 Euro do centra a kupodivu jsme ani nejeli po dálnici, jak se nám doposud ve Španělských pouličkách stávalo. Zato železný španělský zvyk s klimatizací na plný výkon byl zachován. Venkovní teploměry hlásily hodnotu téměř 40°C a vnitřní teplota v autobuse byla 16°C. Ano, rozdíl pouhých 24°C. Nebýt ta slavná vlna Španšlské chřipky před desítkami let, tak by mi byl její původ jasný.

V Gironě jsme se napřed stavili na autobusovém nádraží, ale autobus do Figueres jel až za dlouho a byl drahý. Hned vedle je vlakové nádraží. Sotva jsme se tam s našimi krosnami na zádech přimotali, hned si nás odchytla nějaká náhodné kolemjdoucí mladá paní, zeptala se nás, kam jedeme, postavila si nás k okýnku, jaké jsme potřebovali a odešla. Pán za okýnkem si po otázce "umíte Anglicky" zachrochtal, až zahýkal, což dle našich předchozích zkušeností znamená, že umí asi tak středně, vytiskl lístky a po zaplacení nám s úsměvem oznámil, že vlak nám odjíždí za minutu z prvního nástupiště. Kde je první nástupiště? Jak je daleko? Máme začít utíkat, nebo je to "OK"?

Vše dopadlo dobře. Vlak jsme stihli. Byl levný a ubýhající krajina cestou byla línbezná.

Figueres, konečná našeho vlaku, bylo plné turistů a muzeí Salvatora Dalího, ale my jsme pospíchali na jeho konec, aby jsma našli zase to naše nejlepší místo na krajnici.

Vytvořili jsme cedulku s písmenem "F" jako France a už u nás stál starý roztřepaný Wolksvagen Golf s třesoucím se řidičem a celou cestu nám hrálo skákající CDčko. Vyklopil nás na kruháči asi šest kilomtrů od francouzských hranic. Báječné místo pro stopování.

Už snad od prvního dne našeho stopování jsme si tajně přáli svezení se v karavanu a to se nám dnes vyplnilo. Sice jen kousek - k francouzským hranicím, ale svezli jsme se a nebylo to jen tak běžní stopnutí. Zahlédli jsme ten karavan v protisměru a v něm lidi, koukající na nás. Richard jen tak ze srandy prohlásil - "Dívej, vracejí se pro nás". A ono opravdu. Otočili se na kruháči, zastavili a už jsme se vezli.

Španělsko - Francouzské hranice jsme přešli pěšky. Našli jsme turistické informace ve francouzském le Perthus, vyfasovali jsme mapu a pokoušeli se chvilku stopovat, ale vzhledem k okolnostem jsme to vzdali.

Autobusem za jedno Euro jsme odjeli do le Boulou a tam, na místních informacích, nám bylo řečeno vyčerpávajícím způsobem všechno, co jsme chtěli vědět. Dali nám mapy, rozpisy autobudů, seznamy kempů a snad by nám i uvařily kafe, ale my chvilku neposedíme, tak jsme odešli. Prostě pár hodin ve Francii a musíme ji pochválit. Snad si to Francouzi nepokazí.

Čekání na autobus do Perpignan jsme se rozhodli strávit na venkovním posezení u právě zavřené restaurace. Hloubání nad mapou nám přerušil místní postarší pán, jež odtušil, že neumíme Francouzsky. Přišel a bez jedinné hlásky začal brouzdat prstem po mapě. Naznačili jsme mu, kam jedeme a on nám pohyby ruky naznačil, jaká je podle něj nejlepší varianta cesty. Sice se zdržel dýl, než by bylo vhodné, takže nám začal být otravný, ale pžesto na něj budeme dlouho vzpomínat. To se jen tak nestává. Prostě se snama domluvil bez jedinné hlásky, zvuku.

Na lístek, koupený za Euro už před tím, jsme se svezli do Perpignan. Pak dalším autobusem k pobřeží a konečně začaly nějaké komplikace, aby jsme ten den neměli tak jednoduchý.

První kemp měl plno, tak jsme vyrazili celkem dlouhou štreku k dašlímu, aby jsme zjistili, že má taky plno, stejně tak jako třetí a čtvrtý - kde nám poradili, ať se svezeme výletním vláčkem za dvě Eura (nejdražší doprava během dneška) ke kempu na druhé straně místního místa.

Konečně volné místo pro stan 2x2 metry! Nadšení trvalo asi minutu, než nám řekli cenu, kterou se stydíme zveřejnit i my. Odvezli si nás golfovým vozíkem do určeného prostoru, tam jsme se zabydleli a oslavili moje - Michalovi dnešní narozeniny.

28. 07. 2009 - Aktuálně!!

Tue, 28 Jul 2009 02:43:51 +0200

Tak se nám podařilo ještě před odjezdem z Barcelony zaktualizovat blog...

Přidali jsme pár zajímavých článků a dodali fotky z víkendu, tak kukněte. ;-)

Taky bych Vás chtěl seznámit s následující skutečností - ukončili jsme hlasování v anketě!

Ano, je to tak. Byť předčasně, ale odůvodněně...

Dnes ráno, tj. 28.7.2009 (Michal má dnes narozeniny ;-) ), odjíždíme z Barcelony směrem domů. Jelikož by se klidně mohlo stát, že 1.8.2009, na kdy byl původně plánovaný konec hlasování v anketě, bysme už mohli být doma, naším tempem je to opravdu možné, tak jsme si ji dovolili ukončit již nyní.

V anketě vyhrálo Monako se 17ti hlasy.

Takže my tam teda pojedeme a uděláme ohromnou reportáž.

Tolik jsme vám chtěli říct a teď už jdeme radši spát.

Pondělí, 27. července 2009 - Už jsou z nás rodilí Barceloňané

Tue, 28 Jul 2009 02:42:18 +0200

Po Barceloně chodíme bez mapy, v metru předbíháme stojící lidi na jezdících schodech a určitou pláž poznáme už z dálky, podle toho, jaký plavčík sedí na věži.

Konečně normální ráno. Kočka byla zavřená někde, neznámo kde, ale hlavně nerušila náš klidný spánek. Cestou na metro jsme si dali snídani v cafeterii a na pláž dorazili ještě před polednem.

Skončil víkend, takže pláže byly poloprázdné, vytrvali snad už jen samí naháči. V poledne dorazila Laia. Když už jsme byli moc rozpálení od slunce, tak jsme se schladili ve vlažných vlnách Barcelonského moře. Pak Laia odešla domů a my si zašli vychutnat nakupování v otevřeném nákupním centru. Koupili jsme další bombu, jak my to máme ve zvyku a mapu, kterou budeme ptřebovat na další cesty se nám podařilo koupit až cestou domů z metra v malém papírnictví na rohu.

Udělali jsme si na dlouhou dobu poslední pořádné jídlo - pizzu s hromadou cibule, žampionů, šunky a všeho, co nám zbylo po pár dnech bydlení tady. Naposled jsme si přes Skype zavolali domů, protože asi už během zbytku naší cesty nebude podobná příležitost tak dobrého připojení na internet a sbalili jsme si věci, protože zítra ráno vyrážíme dál.

Vrchol dnešního dne bylo unavování kočky, pomalu hraničícího s týráním. Ale asi se jí to líbilo, protože se pořád vracela a chtěla víc.

Nedělě, 26 července 2009 - Flákání se po Barceloně

Tue, 28 Jul 2009 02:38:35 +0200

Ne že bychom včera nějak moc flámovali, ale dorazli jsme nad ránem a tak jsme dnes vstali až nějak kolem poledne. V zápětí dorazili Lainy rodiče, proběhlo seznamování na španělský způsob - podávání rukou, objímání a líbání. Vše by bylo ještě celkem v pořádku, ale vstávali jsme asi deset minut před tím a byli jen v trenýrkách. Půl hodinky na to proběhlo to samé s jejím strýcem a s rodičema Lainy spolubydlící - Evy. Pak tu otcové společně vyvrtali pár děr do zdí, matky si nás chodili prohlížet a za hodinku všichni odešli na oběd.

My si konečně dali sprchu, snídani a vyjeli na nákupy. Nákupy začaly a skončili kávou u McDonald's, protože kromě pár restaurací bylo vše zavřeno.

Tak jsme aspoň došli k moři, chodili po plážích a přemýšleli jsme, co si budeme připravovat k jídlu.
Vymysleli jsme návštěvu Laie v restauraci, kde pracuje, pojedli nějaké ryby a zas byl další den u konce.

Sobota, 25. července 2009 - Barcelonské pláže a noční parky

Tue, 28 Jul 2009 02:32:42 +0200

Na místní poměry jsme vyjeli časně ráno s Laiou na pláž Marbella. Tam na nás čekala její kamarádka Laura a plná pláž nudistů. Bylo jich víc než oblečených, ale my jsme hrdě vytrvali a opalovali se jen "na Portugala" - vyhrnuli jsme si plavkokraťase vysoko nad kolena, jak jsme to viděli snad u všech místních frajerů v Lisabonu. Prozkoumali jsme okolní mola, Laia s Laurou odešly a my si prošli část města podél pláže.

Doma jsme si udělali večeři, já Michal jsem si šel zdřímnout a v jednu, po návratu Laie z práce jsme vyrazili ven. Chtěli jsme koupit víno, nebo pár piv, ale k překvapení nás všech nám bylo sděleno, že po jedenácté hodině se alkohol neprodává. Tak jsme vyšli dál, že to zkusíme v nějaké hospodě. Zastavení v jednom z barů nebylo náhodné. Už sto metrů před ním k nám začala doléhat hlasitá hudba, která k našemu překvapení nebyla reprodukovaná, ale přímo živý zpěv barmana v maličkém podniku, kam by se vešlo sotva deset lidí. Laia vešla dovnitř, my sledovali dění z venku a jedinný host, sedící u baru, se střídavě zubil na nás a na barmana. Samozřejmě jsme museli počkat, až mistr dozpívá svůj kousek a teprve pak se s ním dalo mluvit. Koupili jsme si pár plechovek San Miguela, už se chystali k odchodu, ale barman nás zastavil, vytáhl skleničky a nalil nám nějaký místní driák. Prý za to, že vypadáme jako fajn parta a jsme milý a příjemní a tak vůbec. Laia dostala Baileys, nebo něco takového a nás varovala, že máme nalito něco opravdu silného. Barman, Laia i jedinný host nás sledovali, co to s náma udělá. My uchopili sklenice, vyprázdnili jejich obsah do hrdel, olíznuli se a vydali se na odchod. Host se přestal zubit, barman začal zase vykřikovat nějaké španělské slova a věty, Laia mu řekla, že jsme Češi a odešli jsme. Ještě chvilku nás doprovázel barmanův zpěv, pak jsme si našli v parku lavičku a za zvuku nedaleké španělské kytary se ponořili do dlouhých anglicko česko španělských debat.

Pátek, 23 července 2009 - Barcelona!

Tue, 28 Jul 2009 02:31:04 +0200

První noc byla hrozná. Bylo neuvěřitelné dusno. Jsme zvyklí na horko, ale v noci se venku v přírodě aspoň trochu ochladí a nad ránem bývá celkem chladno. Zato tady ve městě je všechno přes den rozpáleno sluncem, aby to v noci sálalo, jako jedny obrovské akumulační kamna. Navíc ta moje (Michalova) alergie..

Po španělském ránu, které končí asi tak ve dvě odpoledne, jsme vyrazili s průvodkyní Laiou do Barcelony. První památka po cestě byla známá katedrála Sagrada Família, která se staví od roku 1884 a ještě pořád není dokončena. Práce by prý měly být dokončeny za dalších deset let, ale otázka je, jestli si tohle neříkali stavebníci už před těmi stodvaceti lety. Chvilku jsme poseděli v jedné z restaurací kolem a užívali si výhod komunikace s ostatními přes rodilého mluvčího.

Zastávka u Lainých bláznivých známých s atmosférou jako z filmů od Quentina Tarantina.

Pak procházka dolů po ulici La Rambla obsypané stánkaři a živými sochami se zastávkou na občerstvení čerstvým ovocem na obrovském trhu Mercat de la Boqueria, plném turistů, stejně tak, jako je plné celé centrum. Před sochou Marca Pola nás Laia opustila - šla s kočkou k veterináři. A tak jsme se napřed vydali k pobřeží, chvilku tam poseděli na molu, prošli jsme nedaleké nákupní centrum a zase se vydali do centra, vstřebávat atmosféru barcelonské Barcelony.

Stavili jsme se v turecké restauraci na kebab, procházeli se nekonečně dlouhými, úzkými uličkami, Richard nakoupil nějaké suvenýry a bylo nám dobře. Cestou jsme viděli neuvěřitelně dobré pouliční hudebníky, hrající na sitár, bubínky, saxofon, zvonečky a všechno, co bylo po ruce. Rádi jsme se na hodinku zdrželi posloucháním těch libých tónů.

Plaça de Catalunya bylo poslední místo našeho dnešního hraní si na turisty. Metrem na konečnou Horta, vyzvednout klíče od Laie a hurá domů.

*RichaRdova poznámka: Ještě tady Míša zapomněl napsat, že jsme se byli mrknout na Nou Camp. No, vlastně se mu ani nedivím. No Camp je domácí stadion fotbalistů FC Barcelona je to největší stadion v Evropě. Pro nás však největší zklamání.
Viděli jsme stadion fotbalistů londýnského Arsenalu, pak taky španělského Realu Madrid, ale tento stadion bych opravdu nezařadil mezi ty "nej." Z venku ani nepoznáte, že je to to, co by to mělo být a když už najdete bránu, kterou se dostanete do areálu, tak na vás zaútočí místní security. Navíc je líný vylézt z budky, tak ani nevíte který to byl, abyste mu mohli dát aspoň facku.... Prostě mu dávám 1 z 10. A to ani nevím proč. :-/

Čtvrtek, 23. července 2009 - Blbnutí ve vlnách a druhý slavnostní příjezd do Barcelony

Tue, 28 Jul 2009 02:25:31 +0200

Tak jsme se dnes podruhé navždy rozloučili s Helmutama, Pavel s přítelkyní (omlouváme se, ale zapoměli jsme její jméno; očekáváme jej v komentáři pod článkem) taky odjeli a my si šli po ránu zaskákat do skoro třímetrových vln. Ve vlnách jsme se plácali až do odpoledne a to byl asi i největší zážitek dne.

Večer jsme odjeli busem do města, pak metrem až na Hortu. Tam si nás vyzvedla Laia a zavezla si nás domů. Budeme tady bydlet do úterý, tak jsme se trošku zabydleli a doprovodili Laiu do práce. Dostali jsme klíče od bytu a šli si po svých. Nakoupili jsme, uvařili, oprali a mezi tím se rozčilovali s Lainou otravnou kočkou. Já Michal jsem si na ni ještě dokázal vytvořit alergii.

*RichaRdova poznámka: Michalova večeře, jenž uvařil byla ohromná a musím uznat, že to bylo nejlepší jídlo, co jsem jedl od mého slavnostního odjezdu z domu... No a protože je tenhle článek vcelku krátký, dovoluju si Vám tady zveřejnit recept:

Krůtí čína:

K přípravě receptu si nachystejte:
500 g krůtích, nebo kuřecích prsíček
1 cibule
olej
1 pórek
100 g žampiónů
fazole v rajské omáčce
150 ml šlehačky

Postup přípravy receptu
Cibuli nakrájíme, zpěníme na oleji, přidáme na nudličky nakrájené maso a dusíme do poloměkka. Pak přidáme nakrájený pórek, žampióny a dodusíme doměkka. Během dušení můžeme podlít vodou nebo bujónem, aby se maso nepřipékalo. Podle chuti osolíme a nakonec vmícháme fazole v rajské omáčce, šlehačku a ještě chvíli prohřejeme. Podáváme s hranolkami, těstovinami nebo rýží.

Přeji dobrou chuť!!!

PS: Dejte vědět, zda Vám to taky tak chutnalo! ;-)

Aktualita!

Thu, 23 Jul 2009 23:52:48 +0200

-Zase jsme přidali pár článků a galerie se rozrostla o spoustu fotek.

-Ale hlavně se nám pomalu blíží konec července a tím konec hlasování v naší vaší anketě!